Tento web využívá soubory cookies k poskytování služeb, shromažďování dat o návštěvnosti a personalizaci reklam. S používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Je klíště pouze škůdcem, nebo i potenciálním zdrojem léčiv?

Každý rok se s příchodem jara opakuje stejná situace. Po dlouhém zimním spánku se v přírodě probudí hladová klíšťata, která okamžitě začnou shánět potravu. Jejich aktivita vyvolává ve společnosti značný odpor, převážně kvůli strachu z nákazy některým z onemocnění, která přenášejí.

Přestože je klíště běžnou součástí naší přírody a bývá častým tématem nejrůznějších diskuzí, přetrvává mezi lidmi celá řada mýtů a polopravd týkajících se života tohoto živočicha. Cílem mého textu je vyvrátit některé z těchto pověstí a rovněž představit zajímavé strategie, které klíště během svého parazitického života využívá.

Biologie klíšťat

Jedním z častých omylů tradujících se kolem klíšťat je, že se jedná o hmyz. Tak tomu není, klíšťata taxonomicky řadíme mezi pavoukovce, do řádu roztočů. Je tedy blízce příbuzné dalším parazitickým roztočům, jako jsou například čmelík kuří – velmi častý parazit drůbeže nebo zákožka svrabová způsobující svrab. Spolehlivým rozpoznávacím znakem je počet nohou. Hmyz jich má šest, oproti tomu všichni pavoukovci, včetně klíšťat, mají nohou osm.

Na celém světě žije v současné době téměř 900 druhů klíšťat a můžeme je najít na všech kontinentech a ve všech klimatických pásmech od tropů až po arktické oblasti. Z tohoto počtu se můžeme v České republice setkat s jedenácti druhy. Z nich je nejčastější, a z hlediska přenosu patogenů nejdůležitější, klíště obecné (Ixodes ricinus). Tento druh je typickým představitelem tzv. tvrdých klíšťat a na jeho příkladu si popíšeme život klíštěte jako takového.

Klíšťata mají poměrně složitý a dlouhý vývoj. Začíná vajíčkem, ze kterého se rozvíjí ve tři krevsající stádia: larvy, nymfy a dospělce. Na počátku vývojového cyklu jsou dospělá klíšťata (obrázek C a D). U klíštěte obecného saje pouze samice, a to většinou na velkých obratlovcích, jako je např. vysoká nebo černá zvěř. Samec krev nesaje a jeho jediným posláním je oplodnit samici. Po splnění tohoto úkolu umírá.

K oplození samice dochází nejčastěji přímo na hostiteli během sání, ale může k němu dojít i mimo hostitele. Oplození je naprosto klíčové pro úspěšné dosátí klíštěte, neoplozená samice není schopná sání dokončit. Dospělá samice saje 7–10 dní a během této doby ze svého hostitele získá až 1 ml krve a zvětší objem svého těla přibližně 100krát. Po dokončení sání z hostitele odpadne, tráví krev a získané živiny využívá k produkci vajíček. Klíšťata jsou velmi potentní, jedna samice naklade dva až tři tisíce vajíček. Samice po vykladení umírá a přibližně po měsíci se z vajíček začínají líhnout drobné larvy.

Larva je jediné stadium klíštěte, které nemá osm nohou, ale jen šest (obrázek A). Aby se larva mohla rozvinout v další stadium, musí se nasát krví. Většinou parazituje na drobných obratlovcích, jako jsou nejrůznější hlodavci nebo ptáci. Larva saje 2–3 dny, poté z hostitele odpadne a přibližně po měsíci se přemění na nymfu. Nymfa má nohou již 8 (obrázek B) a opět se musí nasát. Spektrum hostitelů je podobné jako u larvy. Sání trvá 3–5 dní, poté se sytá nymfa přeměňuje na dospělého jedince, a tím se celý životní cyklus uzavírá. Klíště žije přibližně dva roky a během této doby se musí třikrát nasát na třech různých hostitelích.

Významný škůdce a přenašeč onemocnění

Klíště je většinou lidí vnímáno jako obávaný přenašeč infekčních onemocnění, která sužují člověka, ale i zvířata. Tito parazité však svým působením způsobují i obrovské ekonomické ztráty. Velkou měrou postihují chovy hospodářských zvířat. Děje se tak zejména v zemích Jižní a Severní Ameriky, Austrálii a Africe, kde se intenzivně chová hovězí dobytek na maso. Společně s krávami byla do těchto zemí zavlečena africká klíšťata rodu Rhipicephalu, která na postižených zvířatech sají v počtu několika tisíc kusů, oslabují je, zvyšují jejich úmrtnost a snižují tak produkci masa. Podle odhadů způsobují klíšťata ekonomické ztráty v řádu několika desítek miliard amerických dolarů ročně. Z tohoto důvodu se jeden ze směrů klíštěcího výzkumu zaměřuje na vývoj univerzální protiklíštěcí vakcíny, která by těmto finančním ztrátám zabránila.

Podobně klíšťata postihují také divoká zvířata. V Severní Americe žije klíště Dermacentor albipictus, které parazituje na losech. Podle studií mapujících jeho výskyt jich saje na každém zvířeti v jednom okamžiku průměrně 37 000. I pro tak velké zvíře, jakým je los, to znamená obrovské ztráty krve, oslabení organismu a často i smrt.

Klíšťata mohou způsobovat také paralýzu. Na východním pobřeží Austrálie žije zajímavé klíště Ixodes holocyclus, jehož sliny obsahují silné neurotoxiny. Jejich působením dochází k ochrnutí svalů, zástavě dechu, a pokud není klíště odstraněno včas, může dojít až ke smrti. Lidských úmrtí nebývá mnoho, ale toto klíště ročně zasáhne přibližně 100 000 domácích a hospodářských zvířat. Některé druhy klíšťat jsou příčinou alergií. Známá je například alergie na červené maso vyvolaná kousnutím amerického klíštěte Amblyomma americanum. Jeho sliny obsahují oligosacharid alpha-gal, který navozuje silnou IgE protilátkovou odpověď. Stejný oligosacharid je však přítomný i v červeném mase. U osob s rozvinutou přecitlivělostí na alpha-gal se po požití pokrmů připravených z červeného masa spouštějí silné alergické reakce.

Klíšťata jsou samozřejmě také významní přenašeči závažných infekčních onemocnění. Celosvětově se jedná až o 80 různých nemocí, u nás je to především lymeská borrelióza a klíšťová encefalitida. Ostatní infekce, jako jsou babezióza, anaplazmóza a další, se u nás vyskytují vzácně.

Lymeská borrelióza představuje nejčastější klíšťaty přenášené onemocnění u nás. Ročně je hlášeno 4–5 tisíc nových případů nákazy. Toto číslo je ale zřejmě mnohem vyšší, onemocnění se obtížně diagnostikuje, a řada případů zůstává neodhalena. Nemoc způsobuje bakterie (spirochéta) rodu Borrelia. Doposud bylo popsáno 21 druhů borrelií schopných vyvolat lymeskou borreliózu. U nás je nejčastější Borrelia afzelii, která se vyskytuje přibližně u 60 % infikovaných klíšťat. Jejími přirozenými hostiteli jsou hlodavci. Tento druh je zodpovědný za postižení srdečního svalu, dále jsou pro něj typické kožní manifestace, jako je např. acrodermatitis chronica atrophicans. Druhou nejčastější borrelií v Česku je B. garinii. Vyskytuje se asi u 30 % infikovaných klíšťat a jejími hostiteli jsou ptáci. U pacientů nakažených B. garinii je typický rozvoj nejrůznějších neurologických obtíží. Třetím nejčastějším druhem borrelií u nás je B. burgdorferi. Nalézáme ji přibližně u 10 % infikovaných klíšťat. V přírodě může infikovat jak hlodavce, tak ptáky. U člověka nejčastěji napadá klouby a způsobuje artritidu. Přenašeči lymeské borreliózy jsou klíšťata rodu Ixodes, u nás je to především výše zmíněné klíště obecné.

Přibližně 20 % klíšťat v naší přírodě je infikovaných některým druhem borrelií. Borrelie se nepřenášejí transovariálně, znamená to tedy, že všechny klíštěcí larvy jsou po vylíhnutí z vajíček neinfekční. Klíštěcí larva se nakazí sáním na infikovaném rezervoárovém zvířeti a po přeměně na nymfu je potom schopná přenést infekci dál. Nymfa je nejčastějším stadiem, které saje na člověku. Vzhledem ke své velikosti je často přehlédnuta, a stává se tak obvyklým zdrojem lidských nákaz. Onemocnění je v časné fázi poměrně dobře léčitelné, je možné úspěšně nasadit antibiotika. Pokud se však dostane do chronické fáze, bývá léčba zpravidla neúčinná, výjimkou není ani celoživotní postižení. Proti lymeské borrelióze doposud neexistuje účinná vakcína.

Klíšťová encefalitida je druhým nejčastějším klíšťaty přenášeným onemocněním v České republice s incidencí 600–800 nových případů za rok. Onemocnění způsobuje virus klíšťové encefalitidy z čeledi Flaviviridae. Přenašeči jsou opět klíšťata rodu Ixodes. Promořenost je v ČR v porovnání s lymeskou borreliózou mnohem nižší, pohybuje se v rozmezí 0,1–1,5 %, v některých oblastech výjimečně až 5 %. Kromě infikovaného klíštěte je možným, ale vzácným zdrojem nákazy rovněž nepasterované mléko a mléčné výrobky od zvířat nakažených virem klíšťové encefalitidy. U dvou třetin infikovaných osob proběhne onemocnění zcela bezpříznakově, u zbývající třetiny se rozvine v nemoc doprovázenou typickými příznaky postižení centrální nervové soustavy, jakými jsou např. zánět mozkových blan, mozku a míchy, bolest hlavy, poruchy hybnosti, smyslů, psychické poruchy atd. Přibližně 10 % nakažených se potýká s trvalými následky. Klíšťovou encefalitidu nelze léčit, možné je pouze symptomatické mírnění vedlejších příznaků a rehabilitace neurologických postižení. Existuje však účinná prevence, kterou je vakcína s velmi vysokou účinností.

Zdroj farmakologicky aktivních látek

Kromě toho, že je klíště obávaným parazitem a přenašečem onemocnění, může být také zdrojem zajímavých, biologicky aktivních molekul, které mohou být různě využity v medicíně, například k přípravě protiklíštěcích vakcín. Zdrojem těchto molekul jsou sliny, které tito živočichové během sání vypouštějí do rány. Klíště saje na svém hostiteli velmi dlouhou dobu, často přesahující jeden týden. Během tohoto času dochází mezi klíštětem a jeho hostitelem k molekulární válce, která probíhá na několika úrovních. Aby se klíště úspěšně dosálo, musí si poradit zejména s následujícími překážkami.

První obtíží je srážení krve. Klíště si musí zajistit, aby mu po celou dobu sání tekla krev a aby se mu nesrazila ve střevě. Dokáže proto blokovat všechny složky podílející se na srážení krve. Klíšťata mají ve svých slinách molekuly, které dokáží narušit aktivaci a agregaci krevních destiček. Umí také účinně blokovat koagulační kaskádu pomocí různých inhibitorů thrombinu, ale i dalších enzymů. Aktivně též zvyšují propustnost cév produkcí vazodilatátorů. V klíštěcích slinách se běžně nachází prostacykliny, prostaglandiny nebo důležité molekuly tHRF a serpin IRS-2, které společně zlepšují prostupnost cév.

Klíště musí být rovněž dobrý anesteziolog, protože nechce, aby si ho jeho hostitel během sání všiml a předčasně jej odstranil. Proto dokáže tlumit bolest a svědění, čímž si zajišťuje nepozorované parazitování. Za spuštění bolesti a svědění jsou zodpovědné především žírné buňky a bazofily, které v místě poškození kůže vyloučí mediátory, jako je např. bradykinin nebo histamin. Klíště má mechanismy, jak tyto molekuly zneškodnit. Jeho sliny obsahují metaloproteázy, které štěpí bradykinin a histamine-binding proteiny, které vychytávají histamin, a tím ho vyřazují z funkce.

Parazit si musí také poradit s útoky hostitelského imunitního systému. Proto si vyvinulo mechanismy, tlumící jak přirozenou, tak i adaptivní imunitu. Klíště dokáže přímo tlumit zánět, a to přepínáním Th1 odpovědi na Th2, což má za následek snížení produkce prozánětlivých cytokinů (IL-1, IL-2, TNFα, IFN-γ), a naopak zvýšení produkce protizánětlivých cytokinů (IL-10). Umí také blokovat komplementový systém hostitele. Za vznik rezistence proti klíšťatům je zodpovědná zejména alternativní dráha komplementu, je tedy v jejich zájmu ji blokovat. Klíštěcí molekuly nejčastěji blokují vazbu FB na C3, a tím brání vzniku C3 konvertázy. Některé další molekuly mohou blokovat přeměnu C5 na C5 konvertázu. Klíšťata též blokují adaptivní imunitu, tedy tvorbu protilátek proti klíštěcím proteinům a aktivitu T-lymfocytů. Známý je například účinek sialostatinů, které působí jako inhibitory cathepsinu S. Ten hraje roli v prezentaci antigenu a také snižuje proliferaci antigen specifických CD4+ T-lymfocytů. Další důležitou molekulou je Salp15, která inhibuje aktivaci T-lymfocytů dendritickými buňkami.

Všechny výše popsané molekuly jsou medicínsky zajímavé. Některé už se testují jako potenciální léky tlumící bolest, proti srážení krve nebo proti imunitním onemocněním, alergiím a podobně.


Tento článek je součástí vydání
Synlabianer 2019/02
Zobrazit jako .PDF
je-kliste-pouze-skudcem-nebo-i-potencialnim-zdrojem-leciv.jpg

Nejčtenější



Sexuálně přenosné infekce 2. část: bakteriální původci, jiní než Chlamydia trachomatis18.07.2016 | Mgr. Klára Vilimovská Dědečková, Ph.D., Laboratoř molekulární diagnostiky, Oddělení Molekulární detekce patogenů

Sexuálně přenosné infekce 3. část: lidské papilomaviry (HPV)18.10.2016 | Mgr. Klára Vilimovská Dědečková, Ph.D., Laboratoř molekulární diagnostiky, Oddělení Molekulární detekce patogenů

Reprodukční imunologie15.02.2017 | Ing. Anabela Čížková | MUDr. Barbara Trnková